Co Jaroslava přivedlo do družstva? Která část jeho práce je pro něj stresující a která mu dělá radost?

Na jaké pozici v SDZP pracujete?

Jsem vedoucím dohledového centra, což znamená, že mám na starosti zaměstnance, kteří se například starají o příchozí poplachy objektů, které hlídáme a zabezpečujeme. V praxi to vypadá tak, že když přijde poplach, tak ho naši lidé musí fyzicky zkontrolovat, tedy jet na místo, informovat o události majitele a poté udělat zápis. Mám pod sebou i kamerový systém města Česká Kamenice, kde je celkem 12 kamer, které monitorují tamní dění. Ve všední dny je spravuje v určitý čas naše zaměstnankyně a poté to přebírá operátor, který hlídá systém v noci a o víkendu. Jsme v úzkém kontaktu s policií, které kamerový systém dost pomáhá odhalovat přestupky a trestnou činnost ve městě.  

Co Vás do družstva přivedlo?

Jak to tak bývá, i já jsem narazil na družstvo úplnou náhodou. V předchozím zaměstnání, kdy jsem pracoval v papírně jako mistr, jsem měl při kontrole stroje pracovní úraz. Tehdy mi mašina nešťastnou náhodou vtáhla pravou ruku, která byla poté poškozená natolik, že jsem s ní prakticky čtyři roky nemohl hýbat. Stal se tak ze mě invalida. Nicméně o družstvu mi řekl můj automechanik a kamarád, který je synem bývalého šéfa dohledového centra. Tehdy jsem na nabídku okamžitě kývl. Byla to práce pro OZP, v mém bydlišti, a navíc i zajímavá a motivující.

Jaký byl Váš start ve firmě?

Nebylo to vůbec jednoduché, ale moji kolegové, zaměstnanci družstva mě podporovali. Dá se říct, že jim vděčím za to, že jsem tam, kde jsem. 

Limituje Vás váš hendikep?

Dnes už ne, prakticky nejde poznat, že jsem měl tak vážný úraz. Ale získat pohyblivost zpět bylo hodně náročné, protože najít dobrého ortopeda mě stálo dost času i nervů. Všude mě odmítali, i ve vyhlášených nemocnicích jako je Motol. Nakonec mi ruku zachránil pan doktor Bartoš, který má ordinaci v Mladé Boleslavi. On jediný dokázal téměř nemožné a já jsem mu za to neskutečně vděčný.

Co Vám dělá v práci radost?

Upřímně se raduji, když se podaří díky našim službám vyřešit nějaký přestupek nebo trestný čin. Je fajn vědět, že naše práce přináší ovoce a je skutečně potřebná.

Co Vás naopak stresuje?

Občas je to taková ta bezmoc, když vidíte, že se určité nekalé jednání neustále opakuje a nejde tomu předejít. Narážím třeba právě na tu Českou Kamenici, kde je dost tzv. nepřizpůsobivých a nejsou žádné páky na to, aby se jejich chování se škodlivým dopadem zarazilo.

Co Vás v životě nejvíce motivuje a překonáváte překážky?

Mým hnacím motorem je vždycky moje rodina – žena a naše dvě děti. Jsme s manželkou takoví bojovníci, protože i jí kdysi potkal úraz, kdy uklouzla na schodech a spadla tak nešťastně, že si na dvakrát zlomila páteř. Ona si navíc prošla i tím, že dvakrát žádala o invalidní důchod a nikdy jí ho neschválili. Takže i přes své zdravotní limity dělá fyzicky náročnou práci kuchařky, a ještě si drží optimismus a já také. Zkrátka držíme spolu, mluvíme o tom, co nás trápí a dokážeme se navzájem podpořit a zasmát se nešvarům, které překonáváme. 

Jak vnímáte kolektiv SDZP družstva a co je pro Vás ta největší přidaná hodnota?

Máme parádní kolektiv a musím vyzdvihnout i skvělého šéfa Honzu Paličku. O všechny se mohu opřít a jsou to skvělí lidé.

Jakým způsobem se umíte od práce odreagovat?

Pořídili jsme si s ženou zahrádku, takže ji teď dáváme do kupy. Aktuálně stavíme pergolu, takže příští sezonu budeme mít příjemné posezení ve stínu. Je velmi příjemné sledovat, jak je ta práce vidět a moc nás to baví. Máme také pejska, se kterým rádi vyrazíme na procházku a jednou za čas vyrazíme na dovolenou. Nejvíce nás baví tuzemsko, favoritem jsou Jižní Čechy. Rádi poznáváme tamní okolí, relaxujeme u bazénu, zkrátka načerpáme síly pro další období.