S Evou Karalovou se potká každý zaměstnanec družstva. Působí totiž na pozici asistentky ředitelky personálního oddělení a má na starosti agendu, která se točí kolem administrativy zaměstnanců.

Jak jste se k práci v družstvu dostala?

Téměř dvacet let jsem pracovala ve významné české bance, nastoupila jsem tam hned po studiu v roce 1992. Když jsem se po třetí mateřské vracela, nabídli mi jinou pozici mimo Děčín, kam bych musela denně dojíždět, a to pro mě a moji rodinu, bylo nereálné. Navíc tím, že trpím revmatoidní artritidou a spadla jsem do invalidity, tak jsem musela hledat práci takovou, která je vhodná i pro OZP. V družstvu mi nabídli práci na personálním oddělení, se kterou jsem ale zkušenosti neměla. Nicméně jsem buldočí povahy a řekla jsem si, že jsem si vždy se vším poradila, tak tentokrát to nebude jinak… A dnes jsem tady už osm let a neměnila bych.

Jak se Vaše nemoc projevuje?

Úplně první ataky přišly po porodu první dcery. Bolesti byly dost silné, a proto mi lékaři nasadili léčbu kortikoidy. Ta sice zabrala, ale doktoři mi už nedoporučovali další děti. To mě ale neodradilo a porodila jsem ještě dvě. Každopádně s nemocí se pojí především velká únava a také ztuhlost a bolest, v mém případě většiny drobných kloubů na rukou a prstů u nohou. 

Je něco, čeho jste se kvůli své nemoci musela vzdát?

Moje nemoc mi vzala velkou vášeň, a tou byla hra na klavír. Srdeční záležitostí byl Chopin, Beethoven, Schumann, Liszt… Ale zároveň mi něco dala. Naučila mě pokoře a vědomí, že nic v životě není samozřejmé. 

Jde tato nemoc skloubit s prací?

Určitě ano, když mám horší období, tak mi lidé v družstvu vždy vyjdou vstříc. Navíc v SDZP není tak obrovský tlak na výkon, jaký jsem znala z banky a umí velmi dobře pracovat s tím, že zaměstnanci s OZP mají svá specifika. Celý tým funguje jako rodina, která se navzájem podporuje a ve slabších chvílích umí podržet a pomoci. 

Co máte na Vaší práci nejraději?

Určitě je to rozmanitost. Kromě klasické agendy, do které spadají např. vstupy a výstupy zaměstnanců, změny smluvních podmínek nebo hlídání termínů prohlídek, pomáhám i s podklady k dotacím nebo s výběrovými řízeními. Obecně mě práce s lidmi naplňuje, baví mě poznávat různé životní příběhy a být u toho, když můžeme jako družstvo lidem pomáhat.

Jak byste zhodnotila vývoj družstva za tu dobu, co zde pracujete?

Jednak tady vznikla neuvěřitelná parta lidí. Jak jsem už zmiňovala, mám srovnání s předchozím velkým zaměstnavatelem a tady vidím jednoznačně obrovskou sílu v přátelském kolektivu a soudržnosti lidí. Co se mi ale také hodně líbí je neustálý růst družstva. Začali jsme s call centry a dnes se věnujeme technickým oblastem, které mají obrovský potenciál pro uplatnitelnost lidí s OZP na trhu práce. Navíc nabízíme lidem s handicapem komplexní služby, které jsou, nejen v našem regionu, dost výjimečné.

Co Vás v životě nejvíce motivuje?

Obrovským motorem je pro mě moje rodina – partner a mé tři skvělé děti. Můj manžel je pro mě v překonávání překážek velkou inspirací, protože jeho životní cesta nebyla vždy růžemi vystlaná. Je romského původu a celý život se pral s předsudky a nedůvěrou v jeho morální vlastnosti ze strany většinové společnosti. V juniorském věku byl mistrem republiky v řecko-římském zápase a jeho profesní kariéra odstartovala v roce 1980 u policie, u které sloužil dlouhá léta, většinu času v oddělení kriminální služby a vyšetřování.  Na jednu stranu musel bojovat za určité přijetí majority, na stranu druhou musel čelit odsouzení romské komunity za to, že pracuje pro „bílé“. Celou dobu tedy sleduji bojovníka, a to je pro mě obrovskou motivací překonávat i své problémy a limity. 

Co Vám dělá radost a jak trávíte svůj volný čas?

Myslím si, že jsem se naučila relaxovat. Buď odpočívám aktivně při procházce s pejskem nebo si udělám chvilku pro sebe, kdy si uvařím kafíčko, k tomu si otevřu knížku a vypnu od všedních starostí. Baví mě detektivky, trochu drsnějšího rázu od autorů jako jsou Nesbo, Kepler, Hayder…

Je něco na co se teď těšíte?

Jednoznačně na Vánoce! Nejsou to pro mě svátky plné shonu a stresu, ale naopak čas, který mohu strávit v poklidu se svojí rodinou. Miluji tu celou atmosféru, vůně, světelnou výzdobu, dobré jídlo…zkrátka krásná doba pro rodinné setkávání. 

Co u Vás na vánočním stole nesmí chybět?

Jsem původem ze Slovenska, takže se naše tabule od té české malinko liší. Ještě před samotnou Štědrovečerní večeří jíme oplatky s medem, které mají křesťanský význam – jsou symbolem duševní čistoty a radosti. A pak také nesmí chybět zelná polévka kapustnica, kterou máme moc rádi. Ostatní chody už jsou stejné jako v Česku.