Martina Kůtková je důkazem, že když člověk chce, zvládne i to, co se na první pohled zdá nemožné

Co Vás do družstva přivedlo?
V minulosti jsem prodělala několik vážných úrazů a následných operací, po kterých už nebyl návrat do mého původního zaměstnání možný. Jako matka samoživitelka jsem ale věděla, že doma zůstat nemohu. Začala jsem proto hledat nové pracovní uplatnění a při hledání na internetu jsem narazila na SDZP, kde mi nabídli místo na podatelně rektorátu.

Jaká byla Vaše profesní minulost?
Před úrazem jsem pracovala jako asistentka ředitele územního odboru Hasičského záchranného sboru. Moje práce byla velmi různorodá a nesla s sebou velkou zodpovědnost. Při povodních v roce 2012 jsem měla na starosti integrované záchranné složky – byla to silná profesní zkušenost. Přechod z tohoto prostředí pro mě byl psychicky náročný. Práce mě nenaplňovala a měla jsem pocit, že profesně degraduji. O to víc jsem ocenila, když mi Martin Penc nabídl novou výzvu, která mě nakonec dovedla až na vedoucí pozici.

Co tedy nyní děláte?
Jsem vedoucí pracovník regresního testování. Martin tehdy přišel s tím, že se hledají lidé na testování pro banku. Moje první reakce byla: Já a testerka? Já a IT? Přesto jsem se rozhodla do toho jít. Postupně jsem se učila, školila, zjišťovala, jak věci fungují – a to, co se lidé běžně učí dva roky, jsem zvládla za tři čtvrtě roku. Pochvala od vedení mě nesmírně motivovala a posunula dál.

Jak nyní vnímáte IT?
IT je velmi široký pojem. Každý si pod ním hned představí složité kódování nebo programování. Tato oblast ale nabízí i práci, která je srozumitelná a zvládnutelná i pro lidi, kteří nemají technické vzdělání. Pokud má člověk chuť a vůli, dá se naučit opravdu hodně.

Máte doporučení pro někoho, kdo se této oblasti bojí?
Jednoznačně doporučuji: nejdřív vyzkoušejte, až potom zavrhujte. Popravdě – překvapila jsem sama sebe, a myslím, že i své okolí.

Máte pod sebou tým testerů. Jaká jste vedoucí?
Především jsem jedna z nich. Také testuji, ale navíc eviduji, kontroluji a pomáhám. Řídím se jednoduchým pravidlem – když chci, aby se ke mně lidé chovali hezky, musím se tak chovat i já k nim. Vím, že každý člověk je jiný a potřebuje svůj prostor. Snažím se svému týmu vždy ukázat, že si vážím upřímnosti a že dokážu přijmout cokoliv, pokud je to pravda. Lež je pro mě něco, co komplikuje pracovní i osobní vztahy. Jsem proto ráda, že můžu říct, že máme skvělou partu – a jsem hrdá, že s nimi mohu spolupracovat.

Poměrně rychle jste se vypracovala. Máte v této oblasti další ambice?
Mám ráda výzvy a novinkám se rozhodně nebráním. Aktuálně ale cítím, že mým cílem není další postup, ale větší hloubka – chci se zaměřit na kvalitu a rozvíjet se v tom, co už dělám.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Každý den je jiný. Když přicházím do práce, nejdřív se ptám kolegů, jestli mají jasno v úkolech. Pokud narazíme na zádrhel, řešíme ho v klidu hned. Komunikace je naprosto zásadní – často právě ta bývá největším kamenem úrazu. V našem týmu ale funguje otevřenost a pohoda, můžeme si říct cokoliv. Samozřejmě občas „žehlím průšvihy“, ale to k mojí roli patří. Co se týče samotného testování – zkoušíme aplikace, které se pak dostávají do běžného provozu. Já osobně pracuji i v systému S-cube, kde řeším více operativních úkonů.

Jak funguje spolupráce a komunikace s bankou?
Můj tým pracuje fyzicky v děčínské kanceláři a s kolegy z Hradce Králové jsme v online kontaktu po celou pracovní dobu. Pro komunikaci používáme MS Teams, kde řešíme denní agendu, problémy i nové úkoly. Jsou nám velkou oporou a i přes to, že spolu nejčastěji komunikujeme online, máme mezi sebou hezké vztahy. Je tu sranda a fungujeme jako jedna velká rodina. Vždy se těšíme na osobní setkání nebo školení.

Jak překonáváte v životě nezdary a těžké chvíle?
Život mi toho nadělil opravdu dost – tragickou smrt tatínka, nevhodný výběr manžela a nakonec úraz, který v první chvíli vypadal jako konec mé kariéry. Ale vždy mě držela nad vodou slova mého tatínka, který říkával: Co tě nezabije, to tě posílí. A měl pravdu. Obrovskou oporu mám ve svých dětech, teď už i v vnoučeti, a samozřejmě v mém psím kamarádovi.

Jaké to je pracovat v SDZP družstvu?
Družstvo je místo, kde může být člověk upřímný. Jsou tu lidé, kteří jsou empatičtí a lidští, což nám všem nesmírně pomáhá. Není každý den posvícení, ale tady to lidé chápou. Když to srovnám se svými dřívějšími zkušenostmi, musím říct, že u nás opravdu panuje lidskost a ochota si pomáhat.

Co Vás nejvíce těší a jak trávíte svůj volný čas?
Nejraději trávím čas s rodinou a přáteli. Baví mě i moje role babičky, kterou si nesmírně užívám. A když chci vypnout, šiju. Navrhuji si vlastní střihy, tvořím návrhy v počítači, tisknu je na látku a pak z nich šiju. Nedávno jsem třeba kamarádce připravovala kostým na Halloween nebo ples. Šití je pro mě dokonalý relax a navíc krásný pocit, že mohu někomu udělat radost.