Co Jiřího překvapilo při práci s OZP a jak vnímá tlak na celoživotní vzdělávání?

Na jaké pozici v SDZP pracujete, co Vás do družstva přivedlo?

Do družstva mě přivedl můj syn Martin Penc, který má na starosti provoz celého podniku. Můj předchůdce na této pozici končil a Martin potřeboval člověka, na kterého se může spolehnout. Původně jsem podnikal s rybářskými potřebami a přiznám se, že jsem chvíli odolával, ale nakonec jsme našli způsob, jak vše skloubit a dnes rozhodně nelituji.

Co přesně v družstvu děláte?

Jsem vedoucí střediska UJEP, což znamená, že mám na starosti zaměstnance našich partnerů – Univerzity J. E. Purkyně, kde zajišťujeme pro jednotlivé fakulty administrativní pracovníky a recepční. V rámci spolupráce s přepravní společnosti Geis v Řehlovicích, mám také pod sebou zaměstnance ostrahy, kteří areál hlídají.

Jak vypadá váš pracovní den?

Jsem dost v pohybu. Např. na UJEP zajišťujeme zaměstnance pro 11 budov, takže hodně času zabere samotné přemisťování mezi pracovišti. Je nutné mít přehled a vědět, co se kde děje. Velmi často také řeším změny v nástupech na směny pro náhlé absence lidí. Pro zaměstnance s OZP je totiž velmi běžné to, že jim zkrátka nemoc nedovolí jít do práce a v tu chvíli musím okamžitě řešit záskoky. Nebývá výjimkou, že i sám musím určitou směnu na pár hodin “vykrývat”.

Co Vás na této práci baví?

Určitě je to rozmanitost a obecně práce s lidmi.

Zaměstnanců z řad SDZP na střediscích UJEP stále přibývá, znamená to, že se osvědčili?

Aktuálně máme na UJEP více než 50 lidí a myslím si, že svoji práci zvládají skvěle. Přiznám se, že jsem měl trochu předsudky a samotného mě velmi překvapilo, jak velmi kvalitní lidi zde máme, a to jak osobnostně, tak vzděláním. Často to jsou totiž vysokoškolsky vzdělaní lidé, kterým ale vážná diagnóza nedovolí pracovat v normálním zaměstnání. Já si velmi takových lidí považuji a mají můj upřímný obdiv, jak se dokážou se svými velmi vážnými neduhy poprat. 

Jak vy osobně překonáváte překážky?

Já ve svém životě trable příliš nevnímám a nedávám jim pozornost. Ano, určitě není vždy vše růžové, v minulosti jsem se potýkal například s nějakými zdravotními problémy, ale vše se vyřešilo. Zkrátka problémy se snažím řešit s lehkostí a hážu je rychle za hlavu.

Pohybujete se na akademické půdě, jak vnímáte současný tlak na celoživotní vzdělávání a potřebu se přizpůsobovat trhu práce?

Ano, aktuálně je to složitá a rychlá doba a vnímám stejně, jako vedení našeho družstva, že je nutné být flexibilní a reflektovat vývoj, a to hlavně ten technologický. Zároveň si uvědomuji, jak to může být pro starší generaci těžké, protože pro některé z nich je velmi náročné se přizpůsobit a doplnit si potřebné znalosti a dovednosti, často technologického zaměření, pro nově nabízené uplatnění. U lidí s OZP, u kterých je hlavní motivace při zapojení se do pracovního procesu zlepšení finanční stability, může být pak různá rekvalifikace demotivující, protože věnují spoustu úsilí k tomu, aby vůbec byli schopni pracovat, natož věnovat další energii vzdělávání. Co ale vnímám velmi pozitivně v oblasti vzdělávání, v souvislosti s UJEP, je univerzita 3. věku, o kterou je velký zájem. Senioři tam mají příležitost nejen doplnit si znalosti, ale také se potkávat se svými vrstevníky. Berou to jako takovou společenskou událost, a to mi přijde fajn.

Co Vás baví mimo práci?

Určitě je to naše rodina. Aktuálně mám čtyři vnoučátka, dva kluky a dvě holky, takže se snažíme vymýšlet pro ně zábavu a aby se jim u nás líbilo. Kromě vnoučat je to pak sport, prakticky jakýkoliv. Srdcová záležitost je pak fotbal, který mě provází od mého mládí, kdy jsem ho sám hrával. Pro zranění jsem s ním musel skončit, ale zůstal jsem pak u něj jako trenér, divák a funkcionář. Když je pak volná chvíle zajedu si na ryby. K tomuto koníčku jsem se vrátil teprve nedávno. Nejčastěji se vydám na Modlanský rybník nebo na Kateřinu. Rybařím ale jen pro radost, všechny ryby samozřejmě pouštím. Můj prozatímní rekord je kapřík, který měřil 88 centimetrů.